Čas mastodontů na Hradě pominul

Česko volí prezidenta. Zřejmě nejdůležitější volby za posledních 5 let jsou tu a tak je ideální příležitost si vlastně shrnout, jaký by takový nový český prezident měl být a jakého prezidenta naše země vlastně potřebuje.  

Prezident jako první občan České republiky a její nejvyšší ústavní činitel by měl především Česko posouvat dále, systematicky a dlouhodobě přispívat k tomu, aby se naše republika všestranně rozvíjela, doháněla vyspělý západ a měla zajištěnu v maximální možné míře vnitřní a vnější bezpečnost. Prezident by měl udávat tón veřejné debaty, přinášet nové vize a podporovat to dobré již fungující.  Nemusí veřejně vystupovat často, ale když už, tak musí umět debatu skutečně posunout zásadně dopředu.

Český prezident je reprezentantem všech 10,5 milionů občanů naší země, musí se vždy a všude řídit především zájmem státu a ne se nechat unášet pocity staré křivdy, vyřizováním osobních účtů a „kreativně“ vykládat ústavu podle toho, jak se mu to hodí. Strategie rozeštvávání jedné části společnosti proti druhé je něco, co jde proti dlouhodobým zájmům našeho státu. Prezident zároveň reprezentuje stát navenek a i v tomto směru je výkon posledních prezidentů velmi sporný.  Pamatujete si například, kdy absolvovali čeští prezidenti v posledních řekněme 8 letech v některé západní demokracii plnohodnotnou státní návštěvu, tj. několikadenní pobyt se všemi poctami? Samozřejmě když nepočítám pracovní cesty někde po knihovnách v USA.

Prezident by podle mě měl být i v přijatelné kondici, aby zvládnul obrovský objem akcí a aktivit, při kterých důstojně naši zemi reprezentuje. Já nechci na Hradě kulhajícího seniora, kterého musí při chůzi podpírat. Naše země si zaslouží stoprocentního prezidenta.  Netoužím ani po prezidentovi, který bude pro minimálně polovinu občanů předmětem opovržení a posměchů a  u kterého se budeme bát, jakou zase ostudu někde udělá nebo co zdánlivě odvážného zase doma či v zahraničí řekne.

Samoúčelně provokovat a hlásat občas do světa provokativní pravdy, byť sebepravdivější, nestačí. To nemá co dělat s odvahou říkat nepříjemné věci, naopak. Ale je třeba vědět, kdy je vhodné něco veřejně sdělovat a konat a kdy ne, že prezident má hájit především zájmy své země, včetně budování  vztahů s našimi spojenci, a vědět, že ani prezident si nemůže dovolit vše.

Tato země již nepotřebuje politického mastodonta, který je výrazný, má na vše jasný názor, válcuje zbytek politické scény a mnohdy nedokáže odolat pokušení zůstat v pozadí. Tato země nyní potřebuje na Hradě klidnou sílu, konsensuálního byť třeba někdy nudného prezidenta, někoho, kdo přinese tomuto úřadu zpět úctu přinejmenším podstatné většiny obyvatelstva, respekt zahraničí a zejména našich spojenců a schopnost formulovat a prosazovat dlouhodobou vizi rozvoje naší země.  Někoho, kdo nás bude inspirovat a povzbuzovat v nás naše lepší já.

Každopádně až 12. a 13. 1. a pravděpodobně i 26 a 27.1. rozhodneme o hradním pánovi na dalších 5 let, bude to naše společné rozhodnutí. Nový prezident bude zvolen zcela po zásluze, bez ohledu na to, kdo z devíti kandidátů to bude. Následné výkřiky typu – toho ne, to radši emigruji, jsou výrazem zbytečného poraženectví. Vyhněme se hloubení příkopů v naší zemi, vynechejme bratrovražedné války, budujme raději mosty.
 I když nebude zvolen můj kandidát, pořád mám v naší krásné zemi ještě spoustu možností, jak prosazovat pozitivní program – ve svém okolí, na pracovišti, mezi kamarády. Je to jen na nás, bojujme nejen tyto dny, ale i v dalších letech.