Nedokážou čeští sportovci zvládat tlak? Ať jdou pracovat do kanceláře

Řečeno slovy klasika, rozmáhá se nám tu takový nešvar, nešvar outsiderství. A před začátkem olympiády a fotbalové ligy je ideální čas si jej trochu rozebrat. I když chci úvodem zdůraznit, že ze srdce fandím všem českým sportovcům.

A rozhodně chci a přeji jim, aby byli co nejúspěšnější.  

„Nesedí nám role favoritů.  Jsme outsider, zkusíme jim to alespoň znepříjemnit. Soupeř je o tři třídy lepší, nemůžeme s ním hrát otevřenou partii, jinak bychom dostali mnohem více gólů. Hrajeme, na co máme.  S takovým tempem se v naší lize nesetkáte, je to úplně jiná třída. Už samotný postup na šampionát je úspěch.  Čechům sedí role outsidera.“  Tak takové výroky mnohdy slýcháme od některých fotbalistů i dalších českých sportovců a trenérů.

Slyšel ale někdo tak často podobné sebeshazující věty od zahraničních sportovců, byť třeba ze zemí menších a slabších než je Česko? Jako by tyto alibistické a nesebevědomé věty dokonale ilustrovaly nezdravé prostředí, které se v českých sportech spokojených samy se sebou uhnízdilo. Tyto postoje jsou nesmyslné z více hledisek.

Jak názorně ukázaly například poslední vrcholné fotbalové turnaje, tým je vždy více než soubor sebevětších hvězd a dostatečně sehraný, dobře motivované a soudržné družstvo dokáže poměrně často převýšit i objektivně kvalitnější týmy. Psychologicky je možná pochopitelné, že čeští sportovci se snaží setřást ze sebe tlak očekávání a dostat se do výhodnějšího postavení, i když jsou třeba objektivně lepší než soupeř. Ale tímto odmítáním převzetí role favorita se dostávají do defenzívy a automaticky a zbytečně shazují vlastní schopnosti a přípravu. Nesmí se pak nikdo divit, že českým reprezentantům nevěří ani vlastní fanoušci.  Když si vsugerujete ještě před začátkem zápasu podřízenou pozici outsidera, už jste do značné míry prohráli. Sport je v podstatě jiná forma boje, natřásání peří před utkáním je přirozené a má psychologický smysl. Nemá to co dělat s úctou či neúctou k soupeřům ani tzv. realistickým viděním světa. Neznamená to také nutnost chvástat se automaticky a snižovat kvalitu soupeře, ale apriorní stavění se do pozice outsidera je hloupé.

A navíc, sportovci jistě usilují nejen o to zvítězit, ale i o to být považováni za nejlepší, což není ani náhodou totéž. Favorit klání je právě všeobecně brán jako ten nejlepší, jako pravděpodobný vítěz, které to v samotném zápase potvrdí nebo ne. Jistě, je to náročnější potvrdit svůj status favorita, tlak je větší, soupeři si na vás dávají větší pozor atd.  Ale úspěch stvrzující váš status favorita má mnohem větší a trvalejší hodnotu.  

A o to by tedy měli naši sportovci samozřejmě dlouhodobě usilovat, nemaskovat se tak jednoduchou a lákavou skromností, ale dostat se do pozice favorita. Outsidera nikdo nebere příliš vážně. Když vyhraje outsider, stejně ho podstatná část publika nebere jako nejlepšího, ale jako toho, který shodou náhod či štěstí v jeden daný moment vyhrál. Vítězství outsidera je vždy překvapení, na které se poměrně rychle zapomene. Pokud jako favorit neuspějete, mnohdy to nic nemění na tom, že i nadále vás většina lidí považuje za nejlepšího.

Jak trefně podotkl kouč slovenského fotbalového národního týmu Kozák, favorit obvykle vyhrává, proto chtějme být favoritem.

Stačí před zápasem otevřeně říkat  – ano, dělal jsem vše, co jsem mohl pro přípravu, mám zkušenosti, něco za sebou, věřím plně ve své schopnosti a věřím, že zvítězím. Toto není chvástání, ale logické, přirozené sebevědomé jednání a chování. Toto zvládají jiné národy, proč ne my? 

Obávám se, že tato tuzemská epidemie outsiderství  souvisí i s celkově nepříliš sebevědomým chováním Čechů v dalších oblastech. Vzpomeňme časté alibistické výmluvy, že jsme přeci malá země (nejsme, z hlediska populace i území je Česko v Evropě středně velkou zemí, dle počtu obyvatel jsme na 14. místě z více než 50 evropských států, podle rozlohy na 21. místě.), že jsme chudí (nejsme, jsme z evropského hlediska průměrně a mimoevropského silně nadstandardně bohatí, patříme do nejbohatší šestiny na světě), že závisíme na tom co rozhodnou v Bruselu, Washingtonu, Berlíně (pusté výmluvy) atd.

Jsem přesvědčen, že tento nedostatek cílevědomosti a zdravých ambic, tato přebujelá skromnost na nesprávném místě  a epidemie sebeuspokojení jsou jedněmi z dlouhodobých příčin obrovské krize českých kolektivních sportů. Čeští reprezentanti by si měli uvědomit, že skutečně ve světě reprezentují celou naši zemi, což třeba v případě fotbalu znamená nedocenitelný reklamní potenciál.

Chtějí být tedy naši sportovci skutečně považování za ty dlouhodobě nejlepší , nebo se jen radovat z prchavých okamžiků okamžitých úspěchů, které nejsou brány mnoha fanoušky vážně?

A vadí špičkovým sportovcům tlak veřejnosti a reagují na něj tím, že si obléknou brnění alibismu? Pak se zřejmě minuli povoláním, protože své mnohdy velmi dobré příjmy získávají právě díky extrémní pozornosti ze strany veřejnosti. Nechtějí být pod tlakem a nezvládají ho? Nabízím férové řešení pro obě strany. Nechť jdou v tom případě pracovat třeba někam do kanceláře.

Nemístně skromné vystupování, jemně řečeno, není bohužel typické jen pro český sport, ale i další oblasti života. Ale o tom zase někdy příště. Teď budeme držet palce našim reprezentantům.