100 let ČSR aneb proč nejsme jako Izrael nebo Jižní Korea

Na konci října si připomeneme kulaté výročí naší země. A navzdory skepsi, která v naší krásné republice již pár let hnízdí, to vypadá, že pozitivní příklad samostatného demokratického státu uprostřed Evropy je stále něco, na čem se dokáže shodnout naprostá většina obyvatel naší země. A je skutečně na co vzpomínat. Masaryk a další otcové zakladatelé dokázali uprostřed Evropy vydupat ze země nejen samostatný plně životaschopný a demokratický stát, ale dosáhli něčeho snad ještě důležitějšího –vdechli novému státu opravdový život, když se s Československem jako úplně novým útvarem zcela ztotožnily široké vrstvy obyvatelstva.

Všichni ti orlové, skauti, sokolové, legionáři a mnozí další brali svůj nový stát jako opravdu něco, co je jejich a pro co jsou ochotni udělat něco navíc a bránit ho. Ukázalo se to na plno za Mnichovské krize a během druhé světové války, kdy se přes hrůznou zkušenost předchozí války vydaly desetitisíce mužů do zahraničí bojovat za osvobození své vlasti a mnoho dalších denně riskovalo své životy odbojovou činností doma. Na frontách za války padlo 25 tisíc československých vojáků!

Zamýšlím se tedy, jak bychom byli ochotni bránit svou zemi dnes. Kolik mužů a žen by bylo ochotno riskovat úplně vše pro svůj stát. A právě systematická výchova ke zdravému otevřenému patriotismu, k úctě ke své zemi a jejím lidem, by měla být jednoznačnou prioritou dneška na všech úrovních. To není negativní nacionalismus, je to naopak pozitivní sebevědomá snaha rozvíjet a inspirovat se jako společenství, nehrát si jen na své soukromé úzce osobní zájmy, ale přispívat i něčím navíc, tak, aby se Česká republika posouvala dál, rozvíjela se a byla zkrátka dobré místo k životu pro pokud možno všechny, i ty nejslabší. Bohužel, v naší zemi nyní na všech úrovních tato pozitivní vize dalšího rozvoje citelně schází, a přestože máme být rozhodně na co hrdi, schází nám i sebevědomí, což je smutné, protože kdo nemá rád sám sebe, nemůže rád ani jiné. Podívejme se třeba na Izrael. Kombinace bezpečnostních a klimaticko-geografických podmínek snad nemohl mít horší. A dnes patří mezi nejvyspělejší země světa. Nebo Jižní Korea, země, která se dokázala z naprostého rozvratu za války a kompletní bídy dostat mezi největší ekonomiky světa a která bez problémů zvládá pořádat i olympiády.

Bohužel, mnozí politici stále přemýšlejí jen v horizontu volebního období a ten nejvyšší  se z Hradu se zálibou věnuje šíření provokací, negace a systematického rozdělování společnosti, místo aby plnil základní prezidentskou úlohu – budování a posilování pozitivního společného jmenovatele pro celý náš stát a jeho obyvatele.

Proto je dobře, pokud se najdou lidé ochotní jít „s kůží na trh“, vystavovat se veřejné kritice od kohokoliv za cokoliv a třeba kandidovat ve volbách. I to je svým způsobem služba vlasti, byť bych si nikdy nedovolil srovnávat nasazení a risk kandidátů v demokratických volbách s vojáky, kteří denně pro ideály riskovali život. Nicméně prosím všechny, ať kandidují za subjekty dle svého uvážení a  ať jdou volit, když chtějí věci změnit.

Přemýšlejme proto všichni každý den, čím pozitivním dokážeme přispět svému okolí a své zemi. A volme podle toho politiky i své přátele. :-)

Petr Kopáček

V upravené podobě vyšlo v tištěných Modřanských novinách v září 2018